Co teď?

Zítra, od 1. března, nám začíná v České republice velmi tvrdý lockdown. Nejpřísnější opatření a omezení, které jsem si jen těžko kdy dokázal představit. Zavřené veškeré školství, zavřené obchody, omezení pohybu napříč republikou. Myslím, že si to nedokázal představit nikdo z nás.

Spoustě lidem už dochází síly, včetně mě. Z dvouletého magisterského studia na mě čeká už třetí distanční semestr. Praxe máme zakázané nebo nás sami instituce nechtějí vzít kvůli bezpečnosti. Minulý týden jsem měl dost krizový. Přišel jsem si, že nikam nepatřím. Dokončil jsem všechny předměty, což je sice úspěch, ale zároveň mi odpadl i ten poslední denní řád, který jsem v týdnu měl. Žádám o práci, ale přijímací řízení už běží měsíc a skoro nikam se neposunulo. Přítelkyni nemám a nové vztahy se v této době navazují špatně. Tak jsem seděl doma a přišel jsem si, že se nemám kam zařadit. Že tu jsem, ale prostě nejsem nikde, nikam nepatřím.

Považuji se za psychicky odolného člověka. I přesto jsem měl pocit, že už mi dochází síly. A co víc, že nevidím lepší zítřky. Ano, mám psát diplomku, takže denní náplně bych měl mít víc než dost. Navíc když jsem ve skluzu. Ale není motivace, chuť a síla na tom pracovat. Pak si ale říkám. Co jsou moje potíže oproti ostatním v téhle době? Nekrachuju, nepřišel jsem o práci, ani o střechu nad hlavou, mám peníze na jídlo a nikdo mně blízký mi neumřel. Mám právo si vůbec stěžovat? A tak se radši všechny ty věci snažím držet v sobě, než abych otravoval okolí. Ale je to správně?

Ze zpráv na nás srší jedna negativní zpráva za druhou. Nejvíce nakažených za pondělí, středu, týden, měsíc. Prostě cokoliv, co donutí lidi, aby si na článek klikli a přečetli si ho, což příliš nepomáhá k tomu, abychom se cítili lépe. Když už nečteme o počtu nakažených, tak můžeme číst o nastavených opatřeních, úmrtích, o šíření jiných mutací nebo z kolika procent jsou nemocnice a lůžka v nich plné. Stále hledáme viníky kolem sebe. Hledáme, kdo za to může. Pak tu máme ne/dodržování opatření ze strany politiků, ale i obyčejných lidí. Jen si každý šáhněme do svědomí, na kolik opatření dodržujeme sami. Na Instagramu a Facebooku často zahlédnu videa či fotky, kde je na bytě 10 a více lidí.

Každý máme na opatření nějaký názor. Považujeme je za nutná, zbytečná, přísná, nedostatečná, terorizující, omezující a mohl bych pokračovat. Ani já z nich nejsem příliš nadšený. Lidé, kteří doteď (rok!) opatření dodržují, už nemohou dál. Nevídají své kamarády a rodinu. Příliš se nevzdalují od svého bydliště a na dovolenou k moři si také neodjeli. A teď jim někdo nakazuje, aby ještě zpřísnili. Ale oni už neví kam dál. Pak jsou tu ti, kteří je nedodržovali doteď a zpřísnění opatření se jich nijak nedotkne, protože si stejně budou dělat věci po svém.

Všem nám dochází síly, ale teď to nemůžeme vzdát. Na jaře před rokem jsme dokázali být disciplinovaní. Dokázali jsme nosit roušky, držet rozestupy, nevídat se nebo jen velmi omezeně. Ano, stáli jsme před něčím neznámým, před něčím, z čeho jsme měli strach, a tak jsme všichni zatnuli pěsti a zvládli to. Jenže jsme to nedotáhli do konce. Postupně jsme v disciplíně povolili. Zvládněme to teď.

Pojďme se podpořit. Zeptejte se vám blízkým lidem, jak se mají, jestli zvládají, jestli nepotřebují nějak pomoci nebo co je trápí, byť by se měli jen vypovídat a měli dobrý pocit, že se o ně někdo zajímá a nejsou tady na všechno sami. Zeptejte se ale i lidí, s kterými nejste tak často v kontaktu a nějaký čas jste se neviděli. Hledejte řešení a způsoby, jak opatření dodržovat a zároveň uspokojit své sociální, fyzické a psychické potřeby.

Pojďme sdílet podporu. Neřešme teď chvíli, jaký jsou opatření ani kdo je viníkem téhle situace. Jestli jsme to my, obyčejný lidi, nebo vláda. Nestěžujme si, že nám nevyhovují opatření a jak moc nás omezují. Místo stížnosti zkuste někomu napsat, jak se mu daří. Vím, že je náročné pomáhat druhým, když sami máte málo energie a sil. Ale je to řetězec reakcí, protože příjemný pocit z pomoci druhému, pomůže i vám.

Zkuste si třeba zjistit adresu a poslat někomu dopis a udělejte mu tak radost. Každý rád dostáváme dopisy a pohledy. Tajně si zjistěte adresu a překvapte druhého nebo si v partě vylosujte navzájem někoho druhého a pak si pošlete dopis nebo nějaké překvapení. Nebo se zkuste začít věnovat něčemu, co jste dlouho chtěli. Začít se učit na nějaký nástroj, naučit se stříhat videa, přečíst si knížky nebo třeba kreslit. Cokoliv, co vás bude bavit, naplňovat.

Možná se vám psaní dopisů zdá jako hloupý nápad a to je v pořádku. Možná se nechcete učit na hudební nástroj, ale věřím, že existuje něco, co dokážete do svých životů začlenit, abyste v něm měli smysl, pokud vám chybí. Nebo hledali a našli řešení k situacím, která vás teď obtěžují.

Nespoléhejme se v následujících týdnech na nějaký selský rozum, protože každý si pod tím představuje úplně něco jiného. Někomu selský rozum říká, že žádný vir tady neexistuje a že čísla, která vláda prezentuje nejsou opravdová a chtějí v nás vyvolat strach. Někteří si pod selským rozumem představí zavření se do krytu a nevycházení ven.

Dodržujme to, co nám pomohlo před rokem pandemii téměř zastavit. Dodržovali jsme roušky/respirátory, nescházení se a pomáhali jsme si navzájem šitím roušek. Neměli jsme ochranné pomůcky, ale měli jsme dost energie, respektu a odhodlání se covidu postavit. Teď ochranné pomůcky vesměs všichni máme, ale dochází nám ta druhá stránka. Pomozme si tedy v tom, abychom měli zpátky respekt k situaci, abychom byli odhodlaní situaci zvládnout a nerezignovali jsme na základní opatření kvůli tomu, že přibyla ta nadstandardní.

Teď je těžká doba, není potřeba si mazat med kolem pusy. Připusťme si, že nám nemusí být dobře. Ať už fyzicky či psychicky. Ale je z toho cesta ven. Jsou možnosti, jak se tomu postavit. Nedusit v sobě špatné pocity nebo snižovat vlastní problémy. Říct si o pomoc. Teď je potřeba, abychom to nevzdali a abychom v sobě našli sílu se dál pandemii postavit.

Hlavně to teď nevzdávejme, hlavně ne teď.