Dobre bude

Poslední týdny toho na mně je poměrně hodně, a přestože bych si přál, abych všechny věci ustál líp, než tomu je, tak se to úplně nedaří podle mých představ. Ve škole začíná celkem přituhovat, na rozdíl od mýho pokoje, kde se mi konečně podařilo spravit topení po měsíci mrznutí. Vypořádávám se s rozchodem a pak taky s nepříjemným zážitkem, kdy byla mamka v nemocnici, kde ale naštěstí vše dobře dopadlo.

Blíží se mi první zkouškový na nový škole a musim říct, že mám docela strach, jak to všechno bude probíhat. Celý semestr jsem zažíval trochu jiný styl výuky, než jsem byl zvyklý a zároveň si netroufám odhadovat, jak náročné budou zkoušky. Nejen kvůli tomu, že ty učitele neznám, ale také protože předpokládám, že magisterské studium po mně bude vyžadovat vyšší nároky a znalosti, než tomu bylo na bakaláři. A taky protože mi přijde, že na to teď nemám úplně dost sil. Navíc mám pocit, že jsem si ještě pořád nezvykl na to být v Brně, a tak se stejně pokaždé vracím domů.

Rozchody vždycky bolí. Je tomu už měsíc. Nebyl první, no asi dost pravděpodobně ani poslední, ale vypořádávat se s nimi teda neumim. Někdy bych si přál, abych to dokázal líp zpracovávat. Nebo abych byl víc "splachovací" a dokázal věci jednodušeji hodit za hlavu, ale k tomu asi vede ještě dlouhá cesta. Splachovací asi nebudu nikdy, naštěstí, ale umět se s tim vyrovnávat by bylo celkem fajn. Často pak přemýšlím, co mě na tom trápí nejvíc. Jestli to, že přijdete o někoho, koho máte rádi nebo ten pocit, jestli bude někdo další. Jestli bude lepší nebo horší. Nebo co je vlastně ten pocit, kterej pak bolí nejvíc. Jasně že pak dostanete spoustu zaručených rad, jak se s tím vypořádat, a i když to všichni myslí dobře, tak pravděpodobně vůbec nic z toho stejně nepomáhá, někdy to je akorát horší.

Tak jsem se s tím nějak postupně vypořádával a aby toho nebylo málo, tak mě ráno před dvěma týdny kolem šestý hodiny budí telefon od mamky. V polospánku jsem zvedal hovor. Mamka volá, že je v nemocnici na JIPce. Zaskočilo mě to. Hodně. Nevíte moc co říct, co dělat, jak se chovat. Napadá vás spousta nejčernějších myšlenek, co se stalo, jak je to vážný, jestli bude všechno v pohodě, jestli tam máte ject, komu to můžu říct. Nevím, jestli jsem někdy podobnou situaci zažil, ale určitě jsem na ní nebyl připravenej, i když vlastně nevím, jestli to vůbec jde. Pak vám hlavou probíhá, jak jsou ostatní věci maličkosti, oproti tomu, když se něco děje vašim nejbližším.

Jako malýmu mi přišlo hrozně vtipný, jak se na každých narozeninách přálo hodně štěstí, lásky a hlavně zdraví! Jojo, jasný. Díky. Než vám časem dojde, že zdraví je to nejdůležitější, co máte a co chcete, aby měli i ostatní. Jak se říká, dokud to máte, tak si toho nevážíte tolik, jako když to pak nemáte. Peníze se dají řešit, škola se dá řešit, práce se dá řešit, vztahy se dají řešit a zdraví konec konců taky. Jenže se taky může stát, že když o něj přijdete, tak se to už nijak nespraví.

Tenhle článek nemá být stěžování si, jak je to špatný, ale jen je to můj způsob, jak se s tím vypořádat. Ulevit hlavě, která tim všim byla v poslední době zahlcená. Přichází období Vánoc, už ani neklepe na dveře, je totiž jednou nohou uvnitř. Období klidu, pohody a času strávenýho s těmi nejbližšími a nejmilovanějšími. Tak vám ze srdce přeji, abyste mohli všichni s těmito lidmi svátky prožít, protože je to rozhodně krásnej pocit a pokud i vás trápí nějaký starosti, tak abyste mohli i jen na pár dní ulevit svojí hlavě. Zpomalit, zastavit se, odpočinout a mít radost i z maličkostí.

PS: V nadpise není chyba. Je to podle písničky. :)