Já vim, já vim

Já vím, že jsem psal, že budu přidávat čatěji. Dokonce každý týden! Celkem bláhová představa a tím, že jsem si sám zavedl pravidelnost se mi do toho tolik nechtělo. Už mi i babička řekla, že jsem dlouho nic nenapsal. Tím zdravím babičku, mojí věrnou fanynku! :) Taky se toho od posledního článku stalo hodně a popravdě to nebylo úplně jednoduché. Takže trochu popořádku.

Od doby mého posledního článku se měsíc u nás doma neřešilo nic jiného, než bráchovo odjezd do Kanady a co vám budu povídat, všechny velký věci by se nemohly obejít bez potíží. Honza odlítal někdy 28. prosince ráno, jestli si pamatuju dobře a kromě potíží s letenkama tomu přibyl problém s notebookem a taky vízama. Náročný.

Bohužel, aby toho nebylo málo, tak jsme ještě těsně před Vánoci jeli na pohřeb a v lednu byli s mamkou na druhém. Přes celý leden pochopitelně zkouškový a taky spousta práce v Temelíně. Nebudu lhát, ale při všech těhle nahromaděných situacích úplně nebyla nálada psát blog.

Člověk se potom tak nějak pere sám se sebou, bojuje se zkouškama a místy hledá podporu, kde se dá. Jenže všechny lidi, který potkáte zajímá jedna jediná věc. Jak se má brácha v Kanadě? Jak se mu líbí? Jak zvládá angličtinu? Jo, díky, mám se fajn, jsem rád, že se ptáte, všechno zvládám...

Já tomu na jednu stranu rozumim, je to velká událost a i já sám se pořád srovnávám s tím, že už jsme se měsíc neviděli a myslím, že tohle se asi nikdy v životě nestalo nebo si to alespoň neuvědomuju. ALE. (Jak se říká, cokoliv je před ale se nepočítá.) Někdy by člověk jen rád viděl zájem, obvzlášť v období, kdy ho potřebuje.

Osobně si myslím, že když se s někým potkáte, tak je fajn nejdříve věnovat pozornost tomu danému člověku, už jen ze slušnosti.

Shodou okolností jsme ke konci semestru před Vánoci měli ve škole hodinu psychoterapie, kde jsme si ve dvojici popisovali vlastní rodiny. Já byl se spolužačkou, kde jsem o její rodině příliš nevěděl, a tak to pro mě bylo neuvěřitelně obohacující. Uvědomil jsem si, že těch lidí, o kterých nevím spoustu věcí a vídám se s nimi v podstatě každý den, je velká spousta. Podnítilo mě to se nad situacema víc zamýšlet z pohledu druhých. Zamyslet se, jaký životní příběhy mohou mít za sebou nebo co právě ve svém životě prožívají.

A proč to píšu. Všechny události, které nastali, jsem pak prožíval trochu jinak. Víc.

Myslím si, že spousta lidí soudí ostatní, jen na základě toho, co vidí. Jejich viditelného chování. Rozumim, že je to nejjednodušší způsob, ale často si to lidi nezaslouží a určitě ne ty, které vídáte často. Vždycky je jednodušší si říct, že tenhle člověk se chová jako debil, chodí do práce nebo do školy naštvanej, je nepříjemnej a nedá se s nim bavit. Jenže kolikrát jste se zamysleli nad tím, co za tím vším může stát? Proč takový je? Řekl bych, že mockrát ne. A třeba by zrovna váš zájem a vaše podpora ohromně pomohli.

Nechtěl bych tím říct, že máte od zítra chodit za každým koho potkáte a zjišťovat, co všechno prožil a jestli neni potřeba mu nějak pomoct. To by nejenže nebylo normální, ale ani by to nebylo v silách člověka.

Jen až příště uvidíte, jak se někdo nechová jako obvykle nebo prostě jen trochu jinak, tak než ho odsoudíte, zamyslete se, jestli se se třeba něco v jeho životě neděje a nepotřebuje pomoc. Nebo že k tomu chování může mít důvody.

A na závěr. Napiště bráchovi, jak se má v Kanadě, myslím, že ho to určitě potěší! (a taky se nebudete muset ptát mě :D)