Konference sportovní psychologie 2018

V tomto případě u nadpisu nebudu chodit kolem horké kaše. 7. a 8. prosince jsem měl možnost se zúčastnit 9. ročníku mezinárodní konference Psychologie sportu v praxi na téma Práce s týmem. Měl jsem velké štěstí, že jsem se na tuhle konferenci dostal, protože jsem si mohl zažít velkou konferenci se skvělým programem.

Ale nejdřív pěkně postupně. O konferenci jsem se dozvěděl 2 dny před jejím začátkem a pouze zjistil, že je uzavřená registrace a místa jsou obsazená. Na dotaz, zda bych se i přesto mohl nějakým způsobem dostat na konferenci, jsem dostal negativní odpověď. Přidal jsem se tedy alespoň do skupiny Asociace sportovních psychologů, což mi nakonec umožnilo jet, když jeden pán nabízel své místo z důvodu nemoci.

Takže se na mě usmálo štěstí a já už jen doufal, abych nedostal poděláno a všechno proběhlo v pořádku. Proběhlo. V pátek začínala konference od 13 hodin v konferenčním sále IKEMu a já do Prahy dorazil v 11 hodin, abych stihl ještě u bráchy vyzvednout klíče od koleje, lítačku a isic. :-D Občas je třeba využít toho, že jsme dvojčata.

V půl jedný jsem dorazil do IKEMu, zaregistroval se, podepsal prezenčku, přebral si věci, které jsme dostali jako pozornosti a také se výpůjčil sluchátka pro simultánní překlad, jelikož celá páteční část byla se zahraničními hosty. Sluchátka jsem po 3 minutách odložil, protože mě to nakonec jen rušilo a angličtina byla velmi přijatelná.

Prvním hostem byl Mario Antonelli, který má zkušenosti se švýcarskou hokejovou reprezentační mládeží a také kluby z NHL, který načal konferenci s tématém Jak tým může pomoci rozvíjet sportovce, kde se věnoval tématům jako silné stránky, hráčova osobnost a systém v mládeži pro rozvoj mentální stránky hry.

Druhým přednášejícím byl Oliver Stoll z Německa, který se věnoval tématu Kolektivnímu stanovování cílu u sportovních týmů. Zmiňoval jakým způsobem začít s týmem pracovat, jak se jako psycholog dostat k týmu a navázat spolupráci a důvěru a následně jak vytvořit jednotný cíl pro jednotlivce v týmu a zároveň pro celý tým.

Po coffee přestávce následoval Jörg Wetzel a Vincent Rödel, kteří popisoval v jednotlivých prezentacích jak budovat týmovou spolupráci a vytváření soudržnosti. Jörg k tomu využil zkušenosti ze Švýcarského olympijského týmu a Vincent působení u fotbalového klubu FC Energie Cottbus.

Po druhé coffee přestávce páteční den předuzavírala Karina Andersen Aas z Norska, kdy vysvětlovala přístupy založené na silných stránkách využívaných k budování vysoce výkonných týmů, kde porovnávala systémy zaměřené na zlepšování silných stránek nebo naopak na redukování slabých.

Na závěr pátečního dne si pro nás připravili překvapení, kdy skupina Whakaari rotorua z Nového Zélandu přišla s ukázkou jejich národního tance Haka a poté jsme se ji všichni společně učili.

Páteční večer jsem strávil s mými bratranci, Ondrou a Martinem, čímž jim ještě jednou děkuji za příjemný večer v hospodě a náročné vstávání ráno. Vévova, Vydra a Nebožtík se ráno projevily. :-)

Sobotní část začínala už v 10 hodin trojící bývalých profesionálních sportovců Jiřím Welschem (nejúspěšnější český basketbalista v NBA) a Petrem a Janem Štochlem (házenkářští reprezentační brankáři), kde se formou diskuze probírala jejich zkušenost se sporotvními psychology, jejich reálné uplatnění a také fungování do budoucna.

Následovala přednáška Veroniky Balákové (organizátorka konference) a Tomáše Gurského ze Slovenska, kteří nadhodili téma, zda je možnost nějaké dlouhodobé spolupráce sportovního psychologa s týmy v ČR nebo na Slovensku.

Po obědě jsem měl možnost slyšet od Jiřího Dostála přednášku na téma Prokletí průměru, která byla asi nejzajímavější ze všech, kdy se věnoval tomu, jak je dnešní způsob moderních sportovních aplikací zaměřena jen na průměr a jak je důležitá kondiční příprava zaměřená pro každého jedince, nikoliv pro tým. Na každou přednášku bylo zhruba 40 minut a v tomto případě bych rád od něj slyšel celou samotnou konferenci, jelikož prezentoval neuvěřitelně zajímavé témata jako jsou psychologické modely zátěže nebo centrální řízení únavy.

Prostřední blok završil Peter Dolobáč ze Slovenska s tématem Leadershipu a jeho vlivu na výkon jedince a především týmu. Ne že by mě vliv leadershipu překvapil, ale je velký rozdíl mít nebo nemít v týmu leadra.

V posledním bloku se představil David Čáp s Týmový duch a šikana - jde to dohromady? Což s překvapivým závěrem opravdu jde, ale to je na delší debatování. Jenom zjednodušeně - společný nepřítel může také stmelovat, že ano.

Celou konferenci ukončovali Eva Höschlová a Rudolf Kubík s metodou Sociomapování využívaných nejen v bussiness oblasti, ale nově také ve sportovních týmech, kde popisovali způsoby a metody, které využívají.

Sečteno a podtrženo, velmi zajímavá konference, které jsem se rád zúčastnil. Dokázala mi dát spoustu nových náhledů na sportovní výkony, psychologii ve sportu a na práci v oblasti sportu. Jak jsem psal výše, tak nejzajímavější mi přišla přednáška Jiřího Dostála o Prokletí průměru a pak také vesměs všichni zahraniční hosti, až na drobné výjimky, kdy Vincent Rödel mě příliš nepřesvědčil o svých znalostech. A když už jsem u té záporné části, tak za mě nejhorší část předvedl Tomáš Gurský, který při své prezentaci zněl, jako by o tématu mluvil poprvé a na konferenci sportovní psychologie se objevil omylem. Pro jistotu stihl dvěmi nesmyslnými videi srovnávat ultimate frisbee s fotbalem, kdy z fotbalu ukázal šarvátky hráčů s trenéry a z frisbee nejlepší akce sezóny. Jeho srovnání nepochopilo, řekl bych, zhruba 98% obecenstva. Korunoval to zapojením team spiritu z ultimate frisbee do jiných sportů. Očividně byl ultimate frisbee velmi fascinován. (neberte to ode mě jako výsměch ultimate frisbee, hraju oba sporty)

Ale to byla jen velmi drobná kaňka na jinak skvělé konferenci, která byla velmi dobře organizovaná, se skvělým servisem v podobě švédských stolů, oběda, kávy nebo vhodně rozloženého programu se zajímavými přednášejícimi.

Skoro na závěr svého příspěvku bych chtěl jen dodat, že se účastnili především trenéři než psychologové, takže doufám a věřím, že mladí trenéři z jakéhokoliv sportu ukážou cestu zastaralým způsobům a vlijí novou krev a chuť novým generacím ve svém sportu.

Také jsme narazili na problém označení sportovní psycholog, kdy spousta hráčů při tomto oslovení kroutí očima a okamžitě ztrácí důvěru v daného člověka, protože nikoho takového nepotřebují. Na hlavu přece nejsou. Což si myslím, že ještě nějaký čas bude trvat, než se odbourá tento předsudek. Jsou naučení, že za psychologem půjdou, až když mají nějaký problém, přestože u sprotovního psychologa by to mělo fungovat jinak. Lidé se naučili jít za doktorem nebo fyzioterapeutem a starat se o své tělo, ale ještě se nenaučili, že mohou pracovat se svojí hlavou a to dřív, než je nějaký problém a než se něco stane. Právě proto, aby mohli daným problémům předejít.

To je úryvek z přednášky Kariny. Myslím, že to může platit i opačně. Že některé naše slabiny se v určitých případech mohou stát našimi silným stránkami, proto myslím, že je dobré znát naše silné i slabé stránky a naučit se s nimi pracovat a umět je využívat ve správných chvílích.

Mějte se hezky a pracujte na svých silných stránkách, protože ty vás dostanou nejdál!

Budu rád, když mi napíšete do komentářů nebo osobně, jaký máte názor na sportovní psychology, jestli s nimi máte nějakou zkušenost ve svých sportech a jestli myslíte, že maji sportovní psychologové ve sportu budoucnost. Nebo s vámi rád proberu jakékoliv téma z konference!