Můj brácha je prima brácha

Vím, vím. Ten film se jmenuje jinak. Jenže to by nevyjadřovalo úplně přesně to, co chci dneska psát. Jeden článek jsem nedávno o mém životě jako dvojčete psal a nebyl zrovna pozitivní. Chtěl bych tak napsat i to, proč jsem tak neskutečně rád, že bráchu, dvojče, mám.

Jak jsem psal minule, na začátku si prostě neuvědomujete, že dvojče máte. Taky si neuvědomujete, jak neskutečný výhody to má. Proto jsem také dřív nechápal, jaký je to vlastně pro mě dar. Ten dar oceňuju často až zpětně, až když se ohlídnu za sebe a vidím, co všechno jsme si společně prošli.

To je jeden z důvodů, proč si někdo myslí, že jsme schopní si pomalu vidět do hlavy a číst si myšlenky. Tolik strávených hodin společně doma, ve škole, na táboře, při sportu, prostě všude. To je hromada zážitků, které máte a které jste prožili stejně.

Spousta z vás máte nejspíš sourozence, ale chodil někdo z vás s ním do třídy? Pokud taky nemáte dvojče nebo nepropadl, tak bych řekl, že ne :) Zpětně vidím, jak bylo pro mě důležité ho mít vedle sebe. Jako mladší jsem býval docela introvert, a tak vnitřní radost, že když se mnou nikdo nebude kamarádit, tak tu jsme společně mě zachraňovala. 

Honza pro mě byl vždy největší oporou. Byly období, kdy jsme se hodně hádali a prali. Někdy se hádáme ještě teď, ale skrze všechno jsme tu pro sebe vždy byli. Začalo to už odmala. Při nástupu do školky, do školy nebo když jsme začínali s tenisem a fotbalem. Vždy jsme do toho šli společně. Často neexistovalo žádné já, bylo to prostě "my".

Prošli jsme si společně spousty úspěchů i neúspěchů.  Ať už jsem chtěl končit s fotbalem, skončil se školou, rozešla se se mnou holka nebo se rozvedli rodiče, tak tu pro mě byl a já pro něj. Pocit, že u sebe máte někoho, komu můžete věřit a podpoříte se, když bude nejhůř, je k nezaplacení.

Nevím proč, ale přijde mi, že naše pouto je trochu jiné než u ostatních sourozenců. Často jako bych cítil, že se něco děje bez jakýchkoliv slov nebo i když jsme od sebe na kilometry daleko. Jako bych slyšel jeho slova dřív, než je řekne. Věděl, na co myslí dřív, než ho to napadne. Stejně tak opačně.

Honza má zítra státnice, už druhý. Oproti mně (2:0). Tak mu držte palce stejně jako já. A já mu tímto děkuju za všechno, přestože žádný článek nebo slova nevyjádří můj vděk.