Nový rok, nová éra

Nový rok, nová éra

Chápu, že je zvláštní psát nový rok a článek přidávám v srpnu, jestli ho tedy v tom srpnu ještě vydám! Ale od tý doby, co jsem vydal poslední, tak všechno v životě utíkalo tak rychle. Nejen v mým životě, ale v celým světě a já toho příliš nestíhal. Zkusim sem napsat, co všechno se událo v posledním půl roce a jaký poučení jsem si z toho vzal.

Pěkně popořádku. Na začátku roku mě čekalo mé první zkouškový na nový škole. Jak jsem psal posledně, vůbec jsem nevěděl, co od toho mohu čekat a měl jsem celkem dost strach. Je pravda, že během semestru jsem si nepřišel zrovna, že bych nějak ve škole zaostával a měl nějak obrovské mezery ve výuce, ale zkoušky jsou přece jenom trochu něco jiného než jen sedět v lavici a poslouchat. No a kromě zkoušky první, proběhly všechny na výbornou. Skvělé. Start do nového roku se povedl a na škole jsem se uvedl v dobrým světle.

Poučení č.1 Není důvod stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Věřím, že když se k čemukoliv přistupuje poctivě, jde zvládnout téměř vše.

S novým rokem jsem se rozhodl, že si na Brno začnu zvykat víc, že některé víkendy začnu trávit právě v Brně a zkusím město a lidi poznat víc. A to se dařilo. Pochopil jsem, že si jde zvyknout na nový prostředí, i když je to pro mě náročné, ale musím tomu jít naproti, jinak to nebude nikdy fungovat.

Poučení č.2 Jestli chceš něco změnit, musíš pro to něco dělat. Občas jsem si jen myslel, že se věci změní sami, ale to nikdy fungovat nebude.

Začal nový semestr, zapsal jsem si spoustu zajímavých béčkových předmětů jako byly Psychologické debaty, Paliativní péče nebo Development centrum a od ledna začal v Brně chodit do práce. Pokračoval jsem v práci pro ČEZ, ale tentokrát jsem psychologické testování vyměnil za administrativní práci. Občas si úplně nejde vybírat :-).

Na fotbale jsem se rozhodl pro velký krok a řekl, že mě čeká hodně nabitý následující půl rok, a proto by se mnou neměli příliš počítat. Navíc ježdění na víkendy domu z Brna je poměrně náročná záležitost a když přijedu a polovinu času strávím na fotbale a není čas na jiné věci a lidi, bylo mi to pak líto. Možná se to nezdá jako veliké změny, ale pro mě byly výrazné.

S táborem nás čekali klasicky dva jarní víkendy a v létě téma piráti a mé rozhodnutí, že si letošní rok vezmu na starost. No a aby to nebylo tak jednoduchý, rozhodl jsem se, že předělám celý dosavadní příběh, který jsme vždy na pirátech měli, ale k tomu se dostanu později. Půlrok byl dlouhý a ještě nás čeká dlouhá rekapitulace.

Korona

Pokud jste poslední půl rok nebyli na jiný planetě nebo zmražený jako Han Solo, tak asi víte, co děje. Když byl v březnu oznámen nouzový stav, asi mi úplně nedocházelo, co se právě stalo a co všechno nás ještě čeká. Nikdy by mě nenapadlo, že zažiju den, kdy se zavřou všechny školy v Česku (a nejen u nás), spoustě lidem bude zakázáno chodit do práce, omezí se otevírací doby, vyčlení se časy pro nákupy důchodců, a dokonce se uzavřou hranice směrem ven i dovnitř.

Téměř ze dne na den byla oznámena povinnost nošení roušek kamkoliv půjdete. Do práce, do obchodu, k doktorovi i prostě jen ven na ulici. Lidé se dožadovali možnosti chodit ven na zdravotní procházky, i když by jinak nevytáhli paty z domu a trávili spolu v jedné domácnosti víc času, než někteří dokázali zvládnout nebo byli ochotní zvládnout.

V prvních dnech nikdo nevěděl, jestli se světem šíří horší chřipka nebo druhej mor. V televizi se oznamoval každý další nakažený a dlouho se vzdorovalo první smrti pacienta s koronavirem. Nebýt GDPR a podobných záležitostí, nedivil bych se, kdyby se ve zprávách udávali jména všech nemocných a zemřelých. Bylo toho plné zprávy a nikdo nemluvil o ničem jiném. Každý se bál kýchnout nebo zakašlat, aby se na něj ostatní neobraceli s podezřívavým pohledem. Jedni brali vše na lehkou váhu a z nařízení si hlavu nedělali, druzí dodržovali i to, co se dodržovat nemuselo a byli zabarikádovaní doma.

Rozhodně není mým cílem soudit to, co bylo nebo nebylo oprávněný a správný ze strany vlády. Natož hodnotit čí chování ze strany nás, občanů, bylo správný. Já se rozhodl konat. Naštěstí jsem v tom nebyl sám a měl jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří se rozhodli konat také. Věděl jsem, že šít roušky neumím, a i když jsem to doma zkusil, po zlomení dvou jehel v šicím stroji jsem věděl, že tolik času, na učení se šít, nemám. Můžu ale třeba shánět materiál, vozit ho lidem, kteří šít umí a potom zajistit místa, kam by bylo potřeba roušky odvézt. Myslím, že to byl snad nápad mého kamaráda Goga, kde jsme se společně rozhodli, že se zkusíme zaměřit na domovy pro seniory v Českých Budějovicích a zajistit pomoc s rouškami tam, kde byly potřeba, jelikož oficiální pomoc byla v nedohlednu.

Skrz tábor Gandalf jsme oslovili kohokoliv, kdo by se chtěl k pomoci přidat, ať už materiálně či pracovně šitím nebo stříháním. Nakonec nás bylo více než 30! Popravdě si už nevzpomenu, jak dlouho trvalo období, kdy jsme pomáhali, ale dny utíkaly neuvěřitelně rychle. Dopoledne jsme vyjížděli k šičkám a pro materiály, po obědě jsme se vraceli a odváželi věci na potřebná místa, ať už to byly domovy pro seniory, nemocnice, sociální služby nebo hasiči a odpoledne dávali zase dohromady kontakty na další den, ověřit si za kým jet, do toho místy online výuka, večer padnout a ráno zase na novo.

Během toho jsem narazil na Adama s Anežkou, Petru a Ondru. 4 lidi, kteří dělali to samé a pomáhali nejen v Budějcích, ale také v okolí. Dali jsme dohromady skupinu pod názvem Rouškobránní a chtěli se pokusit o co největší organizaci pomoci ve městě. Měli jsme společně setkání s členy Červeného kříže, členy krizového štábu za České Budějovice a taky nespočet telefonátů s lidmi z nemocnice České Budějovice. Byla spousta věcí, která se mi totiž nelíbila a chtěl jsem s tím něco dělat, hlavně jsem chtěl vědět, kde leží pravda. Zda v nemocnici opravdu mají nedostatek roušek nebo se pouze šíří fámy. Jestli je pomoc ze strany města, kraje či státu na cestě nebo si lidé musejí pomoci sami?

Pravda, tak jako vždy, není nikdy černá nebo bílá. Je to vždy něco mezi a také především je pouze taková, kterou někteří lidé chtějí, aby se ven dostala. Občas jsem měl pocit, že na některých místech šťourám už moc, a i když nebylo mým cílem objevit něčího kostlivce ve skříni, tak jsem měl pocit, že od toho místy není příliš daleko.

Nakonec jsme za tábor Gandalf rozdali přes 2500 roušek a já věřím, že úsilí, které jsme vynaložili, se vyplatilo. Počet telefonátů, které jsem měl, by asi v součtu převýšilo veškeré mé dosavadní telefonování.

Poučení č.3 I malá skupina lidí, která má nadšení a odhodlání, může dokázat velké věci.

Poučení č.4 Líná huba, holé neštěstí. Učím se to každým dnem a každým dnem si připomínám, že díky pár slovům vznikají důležité momenty nebo o ně také mohu přijít. Často jsem si nechával příležitosti utéct, protože jsem se bál něco říct nebo se projevit.

Poučení č.5 Važte si kvalitních lidí, které v životě kolem sebe máte.

Karanténa a nouzový stav byl pro spoustu lidí náročný, hlavně po psychické stránce, jelikož nemohli dělat své koníčky, neviděli své přátelé či rodinu nebo nemohli dělat svou práci. Vzhledem k tomu, že jsme okamžitě skočili po hlavě do rouškování, nezbyl na takové myšlenky žádný prostor. O to víc to přišlo, když jsme s rouškováním přestali. Zastavil jsem se. Měl jsem čas na to, abych prožíval svoje pocity, který jsem upozaďoval, protože na ně nebyl čas. Začal jsem vnímat tu prázdnotu kolem sebe a v sobě. Nemohl jsem chodit do školy, která mě bavila a byl jsem unavenej. Navíc jsem měl tak neuvěřitelně zahlcenou a neodpočatou mysl. Takže shodou okolností, když většina lidí se začala cítit lépe, na mě to teprve přicházelo. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohli. Mohl jsem odjet na chatu, kde jsem měl možnost být sám, uprostřed přírody, vyčistit si hlavu a načerpat znovu sílu a energii.

Poučení č.6 Jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá. Občas si říkám, jestli mám takové štěstí na lidi kolem sebe nebo je to vlastně odraz mě a mého chování. Věřím, že tak trochu obojí. Jak se chovám já vůči svému okolí, tak se mi vše vrací. Věřím také, že poctivostí a upřímností nejdál dojdeš.

Potom co ustávalo pozdvižení kolem koronaviru a život všech se pomalu vracel do normálu, vracel se do normálu i život můj. Vrátil jsem se do Brna do práce, začalo mi druhé zkouškové, které bylo velmi ovlivněno tím, jak semestr probíhal, a tak jsem si své povinnosti splnil poměrně rychle, a i když se objevilo pár komplikací, nebylo to nic dramatického, a tak nějak to k tomu zkouškovému patří.

Letní tábor Gandalf

A teď se vrátím k výzvě, která přede mnou stále stála a já nevěděl, jestli k ní doopravdy dojde. Nejenže jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli nám tábor vůbec povolí, ale také jsme nevěděli, jaké podmínky nastaví k tomu, abychom tábor mohli pořádat. Dlouhé týdny jsme zvažovali pro a proti. Co může následovat, když se koronavirus na táboře objeví. Nejde jen o obyčejné zrušení tábora. Jde o dobré jméno, které jsme dávali všanc, o zdraví účastníků a vedoucích a o všechny další potíže s tím spojené.

Přál jsem si, abychom tábor uspořádali, protože to mohla být poslední možnost, kdy bych mohl tábor vést. Za rok státnice, pak práce. Ale stálo by to za to? Po přečtení všech opatření, které bylo potřeba splnit jsme byli na vážkách. Přesto jsme se rozhodli, že tábor uspořádáme a já byl obrovsky rád, že jsem v tomto rozhodnutí měl za sebou podporu Magdy a Šmouly.

Věděli jsme, že na přípravu nemáme příliš času, přesto jsme byli odhodlaní se s tím poprat a pustit se do toho. Nejenže do tábora a začátku července zbývalo málo času, stále jsem měl v Brně práci a také zkoušky, které jsem během toho musel plnit. Opatření jako dezinfekce na spoustě míst na táboře, lidé v kuchyni s povinností mít plášť, roušku a rukavice i ve 35 stupňových vedrech byla dle mého nelidsky nastavená, ale nemohli jsme tábor zrušit, prostě by mi to nedalo.

Tábor naštěstí proběhl bez větších komplikací, zvládli jsme návštěvu hygieny, zvládli jsme nově poskládané pirátské téma, zvládli jsme krásnou výzdobu v podobě dřevěné lodě nebo voru a já věřím, že jsme všem účastníkům, jak ze strany dětí, tak rodičů, předali nezapomenutelné zážitky. A to nejen v podobě nočních bojovek 😊

Myslím, že rozepisování o pořádání tábora by snesl nejméně jeden samostatný článek, přesto se chci podělit s jednou situací, pro mě asi tou nejnáročnější za celý tábor.

Po třech týdnech ze čtyř už jsem na sobě cítil velkou únavu, nejen fyzickou, ale především i psychickou. Končil nám třetí běh a děti nám odjížděly. Chodily se loučit s vedoucími, nechávat si podepisovat trička na památku a udělat si nějaké fotky a za mnou nikdo nechodil. Za člověkem, který většinu vymyslel, a to co mohly zažít vyplynulo z mé hlavy, měsíce plánování a tvoření, diskuzí, prosezených dnů a nocí nad programovými tabulkami a vymýšlením etap a nikdo nepřišel.

Přepadl mě smutek, jako už dlouho ne. Stál jsem tam na hranici tábora a zamačkával slzy. V hloubi duše jsem doufal, že nějaké ocenění mé práce přijde a prostě moc nepřicházelo a moje hlava už to v únavě moc nepobírala. Měl jsem chuť jít do lesa a tam hodinu brečet a dostat ze sebe všechny ty emoce, co se ve mně vzedmuly. Ale nebyl na to čas, bylo potřeba znovu skočit do organizování a připravování posledního běhu, tak jsem zamáčkl ty slzy a vrátil se do práce. Byl to pro mě jeden z nejnáročnějších momentů na táboře, který jsem kdy zažil.

Poučení č.7 Odteď vím, že si budu mnohem víc všímat veškeré práce, kterou kolem mě lidé dělají, abych je za to mohl ocenit. Někdy lidé dělají spoustu práce, ale není vidět a sami se o chválu nehlásí, protože jim to přijde sobecké a nesprávné.

Sportovní psychologie

Během tábora pro mě přišel ještě jeden zlomový okamžik. Přišel za mnou kamarád s dotazem, jestli se na psychologii nevěnuju i sportu, že má nějaké problémy, které by rád odstranil. Rozzářily se mi oči a srdce. Můj sen, být sportovním psychologem, zažehnul plamínek. Ve škole jsme sice žádný předmět neměli, četl jsem ale nějaké knížky, slyšel rozhovory, podcasty a četl články. Domluvili jsme se, že po táboře se sejdeme a probereme společně, co bychom mohli udělat.

Pro začátek, nepovažuju se za sportovního psychologa, k tomu povede ještě opravdu dlouhá cesta, kterou chci brát s tou největší pokorou, proto jsem všechny rady, které jsem předal, dělal takové, abych především neublížil a pomohl s tím nejlepším svědomím. Jel jsem se tedy podívat na trénink, popovídal si s trenéry a s kamarádem probral, které přesně potíže vnímá ve své hře. Pokusili jsme si nastavit cíle a plány na které se zaměřit v krátkodobým, střednědobým a dlouhodobým měřítku a já měl obrovskou radost, že můj sen se opravdu jednou může splnit.

Dodalo mi to obrovskou motivaci, sehnal jsem si další knížky týkající se sportovní psychologie a začal s dalším vzděláváním a těším se, co všechno se naučím a budu moct předat dál. Zároveň vstupuju do posledního ročníku na psychologii a chystám se psát diplomovou práci v oblasti sportovní psychologie, která se bude věnovat psychickým aspektům v přípravě sportovců a trenérů.

Poučení č.8 Asi hrozný klišé, až se mi ho nechce psát, ale možná to je z části pravda. Pokud si půjdete za svými sny, věřím, že se jim dá přiblížit velmi blízko.

Discgolf <3

V září jsem si stihl zahrát jeden z největších discgolfových turnajů u nás v ČR - Moravian Open 2020 a přestože se mi vůbec nepovedl a skončil jsem na 49. místě z 59, což je asi o 30 míst horší, než jsem si před turnajem představoval, tak to byla obrovská zkušenost. Psal jsem o tom krátce na instagramu, přesto to zopakuju. Pral jsem se s hřištěm, svými schopnostmi a velmi kvalitními soupeři, a přestože jsem dopadl špatně vzhledem k mým očekáváním, tak mě to ohromně motivovalo do další cesty. Viděl jsem, že v něčem se s těmi nejlepšími mohu měřit a že jsou aspekty, ve kterých jsme si vyrovnání. S naší partou z Budějc jsme chytli nový dech, od té doby se snažíme ještě víc a chceme ukázat, že jsou dobří hráči nejen na Moravě, ale i v Čechách!

Poučení č.9 I nepovedené věci mohou přinést pozitivní aspekty!

No a co říct na závěr. Dopisuju tento článek po dvou měsících od té doby, co jsem ho začal psát. V poslední době se snažím pracovat s chybami, které u sebe vidím. Přiznat si, že mám nějaký problémy, abych s nimi mohl začít něco dělat, protože pokud si je nepřiznám, cesta je trochu slepá. Bojuju s leností a slabou vůlí, což dokazuje i dvou měsíční psaní tohoto článku. Pavlíno, díky za motivační email! Peru se se začátkem semestru distanční formou, s cestováním z ČB do Brna a zpět a s tím, abych si v životě utvořil pevný režim, kterého bych se držel a pomohl mi dosahovat mých cílů. Je toho spoustu. Zároveň mě ale těší, že jsou věci, ve kterých nějaké pokroky dělám. Začal jsem s jógou (hehe), začal jsem víc číst a pravidelně napravovat svou krční páteř, a tak jsou to alespoň drobné začátky. 😊

Poučení č.10 na závěr: Někdy je potřeba udělat jen drobný krok, aby vše začalo. Ať už je to úplně cokoliv. První cvik, první stránka v knížce, první zpráva na messengeru. Jenom se nebát.