Proč vlastně?

Možná jsem do toho skočil víc, než jsem sám očekával a vlastně nezmínil pořádně, proč tenhle blog chci psát. Jeden z důvodu už jsem částečně zmínil, je to pro mě a pro úlevu mé hlavy. Ten další je ale neméně důležitý. Chtěl bych napomoct všem, kteří si byť jen kus přečtou, aby zkusili otevírat se svými přáteli témata, která je v životě mohou trápit. Na kterým jim velmi záleží a přesto se nikdy neodhodlali o nich mluvit.

V dnešní době se na socíálních sítích sdílí skoro jen pozitivní věci. Nikdo si nedá na Instagram špatnou fotku nebo nenapíše na Facebook status o svém neúspěchu. Vytváříme si image dokonalých a bezchybných lidí. Vytváříme kolem nás prostředí, že chybovat neni přirozené a že kolem nás převládají jen šťastné a euforické emoce. Nepřekonatelné zážitky ze zahraničních cest. Úspěchy ve škole, zvládnutí státnic, napsání bakalářky nebo dokončení zkouškového. Ale napíše někdo, že ho vyhodili ze školy, protože to podělal? Nebo že prohrál závod, protože byl prostě špatnej? Nenapíše.

Vytváříme si v sobě pocity, že nikdo nechybuje. Nemůžu mít špatné chvíle, protože nikdo okolo mě je nemá a všem se přece tak moc daří. Nedal jsem další zkoušku a všichni ostatní sbírají tituly. Potom místo sdílení emocí s druhými, nechávám si je uvnitř sebe, abych nebyl ten slabý, špatný nebo neúspešný. Trápim se sám doma, v koutě.

Rozumím, že je těžké přiznat, že něco nejde podle plánu, ale nemusíte se bát. Mluvte s lidmi i o těch těžkých věcech. Život je o chybách a důležitý je, abychom si z každé chyby vzali něco do budoucna. Třeba jen, že je to přirozená věc. Děje se to všem a děje se to často, jen o tom nečtete.