Půlmistr, nebo ne?

Než začnu psát článek, tak to vždycky po mně nejdřív chce jméno novýho článku. Jestli mi vymýšlení jména trvá skoro stejně dlouho jako psaní, tak je to možná málo, ale to jen tak na úvod. Opět po dlouhý pauze, ale ne a ne se k tomu v poslední době dostat.

Půlmistr. Pod tímhle slovem se dá představit asi více pojmů. Může to být půlmistr v nějakým oboru nebo umění. Tenhle půlmistr je ve sportu. Olešník, půlmistr jihočeského krajského přeboru. V sestavě s bývalým reprezentantem a hráčem Sparty, Davidem Lafatou. V polovině soutěže vede o 8 bodů. Za 15 zápasů vstřelil 50 gólů, což je něco málo přes 3 góly na zápas a obdržel pouze 13, což je méně než 1 na zápas. Myslím, že v Olešníku dlouho nepamatují takhle skvělou polovinu sezóny.

Někdo, kdo se víc zajímá o sport, tak tuší, že je to poměrně úctyhodná bilance. Pro ty, kteří sport nezajímá, tak nejspíš už nečtou, ale to nevadí. Zní to totiž všechno krásně, až pohádkově. Jenže tomu tak neplatí pro všechny, jak může název napovědět.

Rozhodně totiž neni pohádkový pro mě. Já se totiž celou půlsezónou tak trochu protrápil. Sport je náročný prostředí, kde nikdo nedostane nic zadarmo a jakmile přijdete o místo, tak je těžký se dostat zpět, pokud se daří. A to se taky stalo. Ostatně odehraných 17 minut mluví za vše. 17 z 1350. Už začátek sezóny tomu mohl napovídat. Přijel jsem až po konci přípravy, když jsem mezi tím byl na táboře a potom poznával svět a především Finsko.

Já si tu ani nechci stěžovat nebo řešit, jestli je mých 17 minut zasloužených nebo neni. To je koneckonců trenérovo věc, o které se rozhodl a já mu situaci různými způsoby zrovna neulehčil. Chtěl bych psát o trochu jiné věci, ale myslím, že tenhle poněkud dlouhý úvod k jádru věci byl potřeba.

Chci psát o pocitu nebo pocitech, který jsem zažíval skoro celou dobu. Já ani nevím, jak bych ten pocit nazval přesným názvem. Když vidíte, jak se týmu daří, válcuje všechny ostatní a vy toho prostě nejste účastni. Ještě cítite pocity křivdy, že byste na tom hřišti měli být taky a vyhrávat taky, ale vy jen sedíte na lavici nebo jezdíte hrát za béčko. Je to na hovno, dost.

Když bylo týmu nejhůř a chodilo nás na zápasy tak akorát jedenáct, tak jsem tam byl. Když jsme se prali o to, abychom se udrželi a nesestoupili, tak jsem u toho byl taky. Když nás chodilo na tréninky 5, tak jsem byl na každým tréninku. Pak se začne dařit, vyhráváte, jako tým zažijete jeden z nejlepších půlroků, ale prostě nejste u toho. Frustrace jak z jiný dimenze. A co víc, ani nevidíte možnost, jak se do toho týmu dostat. (po krátkým odstupu vidim věci trochu moudřeji)

Na jednu stranu jste hrozně moc rádi, že se týmu daří, protože v Olešníku máme skvělou partu a užívám si s klukama každej trénink, zápas nebo posezení. Na druhou stranu vás prostě hrozně sere, že na to v podstatě jen koukáte.

Nevím, jestli z toho obecně plyne ponaučení, ale pro mě ano. Že se musím rozhodnout, co vlastně doopravdy chci a že prostě nejde, aby člověk dělal všechny věci na 100 % a očekával, že všude to půjde stejně jednoduše. Myslel jsem si, že si můžu dělat tak trochu co chci. Odjedu si pryč, pak přijedu, dám do toho všechno a bude to stejný jako před tim. Ale takhle to v životě nefunguje.

Popravdě, někdy je těžký se rozhodnout, co vlastně teď chci dělat. Někdy si dokonce přijdu, jak kdybych měl nějakou poruchu. Jednou chci dávat všechno do fotbalu, pak do školy, pak připravovat tábor, potom procestovat svět a někdy pro jistotu do všeho najednou nebo do ničeho. Pak chci skončit s fotbalem, pak zase nejradši trénovat 5x týdně. Jenom ne se pořádně rozhodnout, co vlastně pořádně dělat.

Do budoucna se tak chci vždycky zaměřit jen na určitý cíle a ty ostatní věci upozadit. Rozhodnout se, co je teď ten můj cíl a nebýt zklamaný z těch ostatních.

Teď mě žene dopředu pár letních cílů. Stát se půlmistrem ve škole (státnice na bakaláři) a stát se mistrem krajskýho přeboru. Proč si to dělat jednodušší. Takže teď mi nezbývá nic jiného, než se pořádně opřít do všeho, abych si v létě mohl říct, že jsem nejen půlmistrem, ale taky mistrem a já věřím, že se nám to podaří!

Olešník jsou hvězdy, Olešník jsou superhvězdy, Olešník je nejlepší!

A na závěr. Protože mi přišlo, že to za posledních pár měsíců dost šidim. Rozhodl jsem se, že vytvořím trochu pravidelnosti a zkusím přidat článek každý pondělí!