Tak dělej, zeptej se

Když se narodíte, často jste jeden, kdo se narodil. Pak jsou tu případy, kdy se narodíte dva "najednou". Co jsem se dočetl, tak zhruba jeden z padesáti porodů. No a někdy taky tří nebo čtyří. Já měl to štěstí, že jsme byli dva. Myslím, že většina z vás si ale nedokáže představit, jaký to je.

Pochopitelně když se narodíte, tak něco takového vůbec nevnímáte. Pokud silně pátrám v paměti, tak jsem si to prvně uvědomoval až kolem nástupu do školy. Ze školky si to nepamatuju a měl jsem prostě "jen" bráchu.

Ale pak přijdou ty první okamžiky, kdy si to začnete uvědomovat a řešit. Teda ono to spíš nejdřív řeší vaše okolí než vy samotní. "Ježiš, vy jste ale úplně stejní!" Tuhle větu jako bych měl od mala vrytou do paměti. Slyšet jí denně tolikrát. Ve škole, na tenise, potom na fotbale, na táboře nebo prostě od lidí na ulici. Někteří to posouvali na vyšší level. Jdou po ulici, nejdřív zvědavě pozorují a potom k nám dojdou a začínají se ptát, jestli náhodou nejsme dvojčata, že vypadáme úplně stejně! No, a tak pořád dokola.

Čím jsme byli starší, tím jsem to vnímal a bral hůř. Často jsem si přišel jak atrakce. Zajímavý jsem snad jen kvůli tomu, že někdo vypadá skoro stejně jako já.

To ani neberu v potaz, že jsem se naučil slyšet i na jméno Honza a zdravit všechny lidi, kteří zdraví mě, aby z toho třeba ten druhý neměl průser.

Což ostatně dělám doteď.

Když jsme ještě chodili na stejnou základku, tak to bylo celkem dobrý, protože jsme měli úplně stejný okruh přátel, a tak všichni věděli, že jsme dvojčata. Nikdy jsme ani jeden z nás neměli potřebu chodit na zkoušení za toho druhýho nebo si měnit holky. To totiž s radostí napadalo spoustu lidí a já nikdy nechápal, v čem by bylo tak super. Jít na rande s jinou holkou.

Sranda přišla na gymplu. Rozdělili jsme se a poprvý jsme šli každý na jinou školu. Než to zjistili všichni spolužáci, tak jsem stihl být pomalu odtažen do školy na hodinu počítačů bráchovo spolužačkama, než jsem jim vysvětlil, že jsem opravdu ten druhý a nechodím s nimi do třídy. Byl několikrát osočen, že nezdravím. Divný, že nezdravím někoho, koho jsem nikdy neviděl. :D

Nejhorší pro mě ale bylo, když se kamarádi nebo cizí lidi začali doptávat. Takže vy jste stejně velcí? Vážíte úplně stejně? Myslíte úplně stejně? Nemáte snad stejný i otisky? To všechno byly ještě otázky, který jsem byl schopný zvládnout, většinou. Než to kolem puberty začalo zacházet dál.

Tu otázku jsem často cítil už na míle daleko a jen naštvaně čekal, kdy přijde. Všichni začali opatrnýma otázkama, aby to nebylo hloupý, ale pak jim to vidim na očích, to šibalský zasnění, jaká to otázka je napadla. Tak dělej, zeptej se, ať to máme za sebou. Nejdřív jsou ostýchavý, neví, jak by to podali a pak to z nich pomalu vyleze. "Nooo a vy jste tooo, no jako úplně stejný i tam dole?" Neptej se na takový debiloviny, odsekl jsem. Nikdy jsem nebyl schopný ustát takovou otázku, ale vždycky jsem věděl, že nakonec přijde.

To období mi trvalo dlouho a nikdy jsem to neustál. Vždycky jsem to bral jako útok, jako něco co mě bezpochyby dostane do nepříjemný situace, kterou nezvládnu. Oni to snad dělaji schválně! Nechápal jsem, proč by je to mělo tak zajímat. Než jsem si uvědomil, že lidi jsou prostě jen zvědaví.

Dnes to beru jinak. Dospěl jsem a pochopil, že takhle to prostě je. Později jsem se začal bavit tím, jak jsou nervózní, než z nich ta otázka vypadne. Ta atmosféra, která je ve vzduchu cítit. Naučil jsem se s tím pracovat a odpovídat.

No a závěrem? Snad jen, že až to budete chtít vědět, tak se prostě zeptejte, já už budu připravenej. ;)