Úhel pohledu

Každý se v životě setkal s tím, že viděl určité situace, události nebo zážitky jinak než druzí. Přesto, že jste tam stáli třeba dva nebo tří, každému před očima proběhlo tak trošku něco jiného. Každý u toho zažil jiný emoce a ve výsledku to tak trochu dělá úplně jiný a zároveň dost podobný zážitek. Tohle se ještě dá tak trochu pochopit, protože každý jsme jiní a máme za sebou jiné zkušenosti, které ovlivňují to, jak to vnímáme nyní. Jenže co když vnímáte jinak sami sebe.

V posledních týdnech, když jsem mluvil s mými kamarády nebo kamarádkami, několikrát se mi sešlo podobné téma. Téma vlastního těla, a především vnímání vlastního těla. Shodou okolností jsem asi před dvěma týdny při poslední zkoušce svého studia (když nebudu počítat státnice), měl téma poruch příjmu potravy. Sám jsem si ho vybral ke své seminární práci a následně jsme tuhle oblast probírali při zkoušce. Mentální anorexie se vyskytuje u dívek mezi 15-30 lety někde kolem 0,7 % a mentální bulimie se uvádí v rozmezí 1,5-5 %. Alespoň takovou informaci uvádí Krch v roce 2007 ve svém článku o Poruchách příjmu potravy.

Dle mého osobního a ničím nepodloženého názoru se tyto obtíže zvyšují a nejhorší je na tom, že to třeba ani nemusí být vidět a nepoznáte to. Obzvlášť u mentální bulimie, kde nemusí být přítomen příznak vysokého úbytku váhy. Ale mým cílem není rozebírat poruchy příjmu potravy jako takové.

V dnešní době se názory na ideální postavy mění, stejně tak jako názory na to, jak bychom k vlastním tělům měli přistupovat. Částečně ubylo od kultu dokonalé štíhlé ženy. Přibylo přijetí těla takového, jaké je. Někteří to pak berou do extrémů a neřeší, že mají třeba velkou nadváhu nebo že jejich tělo má nějaké zdravotní problémy.

Někteří naopak stále drží kult štíhlosti. Nejen štíhlosti, ale absolutní dokonalosti, která ale není opravdová. Instagram budiž důkazem. S tisíci a více ženami, které mají perfektní tělo. Na fotce. Spousta využívá úprav, stínů a světla, určitých póz pro to, aby vypadali lépe, než jak doopravdy vypadají. Oni z toho žijí, protože díky pozornosti ostatních lidí získávají peníze a lidé získávají pocit, že je zájem o dokonalý těla, bez známek jiných než ideálních linií. Jen málo lidí sdílí fotky takový, jaký jsou. Filtřík sem, filtřík tam.

A pak se bavím s přáteli, kteří z různých důvodů vidí své tělo jinak, než je vidí lidé okolo. Mají pocit, že mají kila navíc nebo míň, přesto vypadají přirozeně a krásně. Někdy za tím stojí vzor ze společnosti, někdy špatná slova od okolí a někdy nešťastná náhodná, kdy se vám jen vryje něčí poznámka do paměti.

Náročné pak ale je, vidět své tělo z reálného úhlu. Sám to vnímám u sebe. Odjakživa jsem výrazně hubený, přestože jsem si myslel, že nejím málo a snažím se přibrat. Mylná představa. Představa, že jím takové kalorické hodnoty, abych přibral, ve spojitosti s pravidelným sportem a mojí genetickou výbavou, byla daleko do pravdy. V jednu chvíli se to sice zlepšovalo, pak to zase z různých důvodu klesalo. Mimo jiné špatný období a začátek intolerance na mlíko. Pak jsem si řekl, že je potřeba s tím, a hlavně se sebou něco dělat. Od té doby jsem přibral za rok 10 kilo. Stálo mě to spoustu dřiny a odříkání.

Nejhorší na tom je, že moje vnímání sám sebe se změnilo jen opravdu velmi málo. Slýchal jsem asi 20 let, jak jsem hubený, že bych měl pořádně jíst a že by mi měli dávat doma pořádně najíst. Pak se těžko mění něco, co se v hlavě fixovalo tak dlouho a tak hluboko. Přestože kdybych se viděl před těmi deseti kily, asi bych viděl pokrok, třeba kdybych se vyfotil nebo si změřil obvody nebo cokoliv. Asi by mi to pomohlo, abych si uvědomil, že nejsem stejný. Takže k tomu povede ještě dlouhý proces.

A proč to celý píšu? Podobným procesem probíhá vnímání těla lidí s poruchou příjmů potravy. Časem mohou ztratit nadhled nad tím, jak jejich tělo vlastně reálně vypadá. Mají pocit, že nejsou dost hubení a že jsou pořád přílíš tlustí. Někdy nemusí být daleko do vážných potíží. Proto buďte opatrní, jak mluvíte o lidech, který tak dobře neznáte a nevíte, co si dovolit. Možná ale ani nevíte, že to, z čeho si děláte srandu u svých blízkých přátel, jim samotným vadí. Nechci, aby se kolem lidí vytvářelo hyper-protektivní prostředí, kde se nesmí nic vytknout nebo si z ničeho dělat srandu. Sám mám rád trochu štiplavý humor, a tak je možné, že jsem někde byl za hranou. Jen někdy ta hranice může být opravdu tenká.

Nemusíme zůstávat jen u váhy. Někomu můžou vadit jeho uši, nos, vlasy, zuby nebo třeba kolena. Je to ve výsledku jedno. Dá se na tom najít ale i pozitivní věc. Několikrát jsem zažil, že mi někdo řekl, že mu na sobě něco vadí. A já bych to v životě nepovažoval za něco špatného a ani nikdo další. Věřím, že jste to zažili také. Možná proto, že u lidí, kterým na vás záleží, je to totiž úplně jedno. Ať už budete vypadat jakkoliv, budou vás mít rádi takový, jaký jste.