Už 15 let!

Když je vám 9 let, tak ještě příliš nevíte, co je dobrý a co je vlastně špatný. Prostě žijete tak, jak vám to přijde přirozené. Usměrňují vás především rodiče nebo vaše okolí.

Když mi bylo 9 let, začal jsem jezdit na letní tábor Gandalf. Začali jsme jezdit jako parta čtyř kamarádů ze třídy. Život ve světě Hobita a Pána Prstenů. Co víc si malý kluci mohli přát a my si užívali každý jeden den.

Dnes je tomu 15 let, co jsem jel poprvé. Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, že budu ještě za patnáct let jezdit, asi bych se zasmál. No a kdyby mi někdo řekl, že tu najdu přátelé na celý život a svoji druhou rodinu, tak bych asi jen nevěřícně koukal, co mi to povídá. Jenže se tak opravdu stalo a já se před pár dny vrátil z dalšího měsíčního turnusu a dohromady jsem tam strávil už téměř rok. Jsem nesmírně vděčný, že se tak opravdu stalo.

Jak se často říká, člověk neví, co má, až když o to přijde. Naštěstí jsem to v tomhle případě nemusel nikdy zažít, ale uvědomuju si to díky ostatním lidem, který potkávám a kde vidím, jaký lidský kvality mají. Možná si budete říkat, že to vidím zkresleně, když jsem jedním z nich. Možná to tak opravdu je, ale věřte, že bych za ty lidi dal ruku do ohně.

Víte, neni totiž moc lidí, kteří by obětovali každý rok část svých prázdnin, aby udělali radost dětem a rodičům, nechtěli za to žádné peníze, nefňukali, že ostatní jezdí k moři nebo si vydělávají peníze na brigádě, přestože by to všichni taky potřebovali. Potom vidím, jak jsou do toho zapálení, kolik nadšení a energie dětem předávají a kolik úsměvů a radosti vytváří. A já před všemi smekám, protože si každý z nich to uznání zaslouží.

Každý jsme jiný, každý máme své mouchy a taky své přednosti, ale dohromady to tvoří tým, který si pomáhá a drží při sobě. Vytváříme hodnoty, které nám pomáhají nejen na táboře, ale i v životě.

V životě jsem zažil spoustu různých situací a stavů, které nebyly zrovna příjemné, ale vždy tu pro mě byli a pomohli mi, abych se z toho dna zase odrazil a vrátil se na správnou cestu života. Prožívat díky nim dvojitou radost nebo poloviční smutek jsou k nezaplacení.

Tento příspěvek neřeší žádný závažný problém, ani nepřináší poučení do života. Jen bych rád vyjádřil vděk lidem kolem mě. Neni samozřejmostí obětovat tolik času a energie jen proto, že tě to baví. V dnešní době se totiž moc nenosí dělat věci zadarmo.

Spousta lidí si myslí, že si na tábor jezdíme jen užívat, že po večerech pijeme litry alkoholu, jak tomu na některých táborech bývá zvykem a je to krásný odpočinek. Jenže to k tomu má daleko a doufám, že daleko od těchto představ budeme zůstávat i nadále. Odpočinek to svým způsobem je, ale především psychický. Od toho hektickýho světa, kde se lidé přetváří, jen aby před někým za každou cenu vypadali dobře nebo aby někam zapadli. Především je to ale spousta tvrdý práce, obětování, plánování, málo spánků a starostí, ale také radosti, zábavy a přátelství.

A tak se společnými silami snažíme dětem předávat to, co bylo předáno nám. Energii, naše dovednosti, zkušenosti a radost do života. Učíme je, jaký to je, žít týden bez telefonů, televizí, sociálních sítí a že to bez nich může být i lepší. Učíme je, jak umět vyhrávat i prohrávat, jak spolupracovat v týmu nebo jak se starat o ty mladší.

Vidět, jak tím dokážeme "nakazit" i naše rodiny, obětovat některé dny své dovolené a ject sem vařit, propůjčit nebo věnovat spoustu oblečení a věcí na výzdobu, ušít nám kostýmy nebo nám přivést buchtu na zlepšení dne, je prostě skvělý.

Nejlepší pocity pak zažíváme, když za námi chodí děti a říkají, že by si prázdniny bez našeho tábora nedokázaly představit, protože je to na prázdninách ta nejlepší věc a že pro někoho můžeme být vzorem. A přesně proto to všichni děláme, aby měly radost a mohly zažít ty skvělé chvíle, jako jsme mohli zažít my.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se na táboře podíleli, podílí nebo někdy podílet budou, protože věřím, že všechno, co děláme, má smysl. Nejvíce bych však chtěl poděkovat Magdě a Tomášovi Bachovým, protože díky nim to před patnácti lety začalo a drží to i teď.