Zpátky ke čtení

Ano, ano. K blogu jsem se nedostal pěkně dlouho, popravdě si ani z hlavy nevzpomenu, jak dlouho tomu je, ale myslím, že se to bude blížit roku. Psaní bakalářky mě v jakýmkoliv dalším psaní vyčerpávalo na tolik, že jsem žádný psaní ani vidět nechtěl. Pak přišly státnice, přijímačky na magistra, prázdniny, nová škola, nový město...

Začal jsem chodit do školy v Brně a jelikož to z Budějc trvá vlakem 4 a půl hodiny, tak mě napadlo, že bych se mohl k blogu alespoň občas vrátit a něco během cesty naťukat do počítače a zkrátit si tak cestu. Zatím jsem si totiž bohužel úplně nezvykl na skoro každotýdenní cestování a často nevím, jak ten čas využít.

Začal jsem se tedy postupnými kroky učit čas využívat. Nejdřív to bylo přirozeně spánkem, dospával jsem tak některé více probděné víkendy. Jenže to mi časem přišlo jako hrozná škoda času. Tak jsem se pustil do čtení knížky a luštění křížovek. Vlak je pro mě totiž asi jedinej dopravní prostředek, kde jsem schopnej knížku číst. V autě mě po 5 minutách bolí hlava, v autobuse to nastává po minutách 10. Kromě toho, že bus do Brna v podstatě nejezdí a auto mě vyjde 3x dráž, tak není stejně v podstatě na výběr 😊.

Jak jsem začal číst, tak jsem uvažoval, kde se ve mně vytvořil ten zakořeněnej odpor ke čtení. Když jsem totiž zapátral v paměti do svého dětství, tak si pamatuju, jak jsem čtení miloval. Byl jsem schopnej číst celý dny. Od Řeckých bájí a pověstí po Harryho Pottera, Eragona nebo Rychlý šípy. Jasně, jsou to všechno vesměs beletrie. Příběhy, který se dobře čtou a děti baví. Jenže kdy to čtení teda přestalo bavit?

Řekl bych, že čtení mě přestalo bavit v momentě, když mi někdo začal diktovat, co mám číst a do jakýho termínu to mám přečíst. To znamená s příchodem povinný četby. Na prvním stupni základky to bylo ještě dobrý, tam se sice muselo přečíst určitej počet stran, ale pořád jsme si mohli číst, co jsme chtěli. Jenže pak přišel druhý stupeň a taky střední a ve mně se vytvořil odpor číst, jen proto, že to po mně někdo chce, a ne proto, že já chci něco přečíst. Četba k maturitě tomu odpovídala s přečtenými šesti knihami z dvaceti. Nedoporučuju. Ale popravdě nevím, jestli na tohle existuje řešení.

Přijde mi totiž, že mám na ramenou hodnou a zlou myšlenku. Jedna říká, že je povinná četba u maturity k ničemu. Když odhlídnu od obecně poučné podoby některých knih a taky schopnosti číst, porozumět psanému textu a zautomatizování gramatiky skrze čtení, tak mi přečíst určitý knihy přijde hrozně zbytečný. Proč bych měl přečíst zrovna tyhle knihy a kdy v životě využiju zrovna znalost těchto knih. Jasně, Čapek napsal skvělý knihy, Shakespear taky a mohl bych jmenovat i další. A pak ta prokletá Kytice a Máj. Jenže kdy tohle nějak využiju? Spíš nikdy?

A pak je ta druhá strana, kterou jsem částečně naťukl už na začátku minulýho odstavce. Čtení prostě vzdělává. Učí to lidi gramatice, porozumění, čtení jako takovému a taky může lidi ohromně inspirovat a naučit. Představa, že si každý bude číst co chce a učitelé následně budou muset znát naprosto všechny knihy, protože někdo přečetl zrovna tuhle, je nepředstavitelný, dokonce bych si troufl tvrdit, že nemožný. Jenže jak vyřešit situaci, aby děti/lidi četli, co chtějí a zároveň kontrolovat, že čtou a bylo by potřeba to nějak kontrolovat?

Řekl bych, že nebudu jediný, komu škola otrávila chuť do čtení. Ale uvědomuju si, že nejsem schopný vymyslet rozumný řešení, který by mohlo fungovat. Sám si teď postupně hledám zpátky cestu ke čtení a zjišťuju, že když vezmu tu knížku do ruky a prostě začnu číst, tak mě to vtáhne zase jako dřív. Sice už to nejsou ty krásný, vesměs dětský, příběhy, ale převážně knihy, které mi pomůžou a rozšíří obzory v mý profesi.

Ale jedno to má společný. Chci to číst já a baví mě to.

Takže pro ty, kteří se k tomuhle článku dostanou, bavilo vás dřív číst, ale teď už na to nemáte moc chuť. Vezměte zase tu knížku do ruky, vyberte si něco, co vás baví a najděte si zpět tu chuť ke čtení.

Tohle téma jsem v pár větách prohodil taky s Evčou (mojí přítelkyní), která mi ještě řekla, jestli to taky není novými technologiemi, které jsou teď každému k dispozici. Dost pravděpodobně tomu tak je. Stejně jako to, že technologie nebudou jediným dalším faktorem, který ovlivňuje to, že se míň čte... a pak si říkám, čte se opravdu míň než dřív? Já to asi nejsem schopný porovnat. Ale to bych si asi nechal na jindy.

Jak to máte vy? Četli jste rádi nebo stále čtete rádi? A myslíte, že se čte míň než dřív?